Agility tábor s Irčou Kochovou
Na Irčin agilitní tábor jsme byly s Ajšou přihlášené už delší dobu, jenže bohužel jen jako náhradníci. Jaké bylo moje nadšení, když mi pak Irča zavolala a ukázalo se, že teda místečko pro jednu střelenou chodkyni a její neméně šáhlou paničku by se tam našlo. Moje radost byla o to větší, že ve stejný termín měly jet i Verunka s tervičkou Wandou a vlčandou Natálkou a Míša s borderkou Bree – dobré to duše z OSY Hloubětín :o) Tento fakt se později ukázal jako veeeelmi klíčový.
V úterý po příchodu z práce jsem začala kupit věci a zmíněné kupky přemísťovat do auta. Naše mnohoúčelové vozidlo - v případě potřeby i off-road značky Škoda Felicia s grácií zhltnul hromadu nachystaných věcí a člověk by při pohledu na taškami obložené kenelky a z hromady dalšího milionu věcí vyčuhující slunečník a židli předpokládal že máme naprosto všechno co můžeme potřebovat… Chyba… aneb nikdy nepodceňuj příznaky počínající sklerózy ani v relativně mladém věku… Cesta do Dvora Králové proběhla celkem bez problému. Na dálnici nás zastihl neskutečný slejvák a bouřka – stěrače stíraly a kmitaly, div že neuletěly a přesto bylo vidět kulový… teda krom toho kulovýho jsem před sebou tušila červené ťupky – zadní mlhovky přede mnou jedoucího auta, které na několik minut zafungovalo jako slušný vodič. Šílenou průtrž mračen jsme zvládli bez ztráty kytičky a naše vozítko ze sebe spláchlo nánosy bláta a prachu dokumentující naše tréninky se záchranáři.
Na cvičák jsme dorazili s přehledem za světla a po ujištění, že místní brod při momentálním stavu vody zvládne i naše statečné autíčko, jsme si s Ajšou a Čilinou našli exkluzivní plac na stan. Zavrtala jsem kolík a uvázala k němu obě natěšené psiny, aby mi neasistovaly při stavbě stanu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v kufru ani nikde jinde v autě žádný stan nenašla… AJAJAJ... Mé zoufalství dostoupilo vrcholu - NÉÉ... zpátky do Prahy nejedu ani za zlatý prase. Telefonicky jsem konzultovala svůj problém s Verunkou, která kdesi 30 km od Dvora naháněla nebohé ovečky se svojí vlčandou Natálkou, aby dokázala, že nejen borderka se k pasení hodí. Očividně je na tom pasení něco strašně vtipného, jelikož jakmile jsem popsala svůj problém, už jsem přes samé řehtání skoro nic neslyšela. Když pak večer dorazila, přislíbila mi azyl, než budu mít vlastní bejvák. Na tomto místě musím samozřejmě poděkovat svému dokonalému bratrovi, který si další den udělal zážitkový výlet (při kterém na dálnici urval kryt motoru) a stan mi za úhradu projeté nafty přivezl. Takže jsem nakonec měla i s pejsky kde bydlet.
Cvičení s Irčou i Pavlem bylo super a dost nám dalo. Byli oba strašně milí a trpěliví (řekla bych, že je dost těžké zachovat chladnou hlavu a milý úsměv když tam nějaký psovod - to jako já - přes opakované upozornění opakuje v té samé sekvenci stále jednu a tu samou chybu), za což jim právem patří velký dík, pochvala a jednička s hvězdičkou. V prvé řadě jim šlo o to, aby pejsci měli z běhání co největší radost, což se podařilo... Počasí sice fyzické aktivitě ani trochu nepřálo, ale i tak jsme se spoustu věci naučili a hlavně jsme si to moc a moc užili. Vedro bylo šílené, ale Ajša se chodila chladit do rozvodněného potoka, takže jsem asi víc trpěla já. Kousek od placu byla ohrada s krávami a koňmi, a tak se i malá Chillinka mohla seznámit se zvířátky, která Ajša už dávno zná. Taky jsme s Verunkou a pejsky zavítaly do Královédvorské zoo, takže Chillinka i ostatní měli vjemů ažaž. Jednou ráno jsem se dokonce dokopala našlápnout Ajše stopičku - nádherná idylka, všude klid, ptáci zpívali, po poli kus od nás si vykračoval čáp a Ajša označila oba předměty - co víc si přát.
Ve čtvrtek po výcviku jsme se hromadně odebrali na pasení oveček, které nám domluvila Míša. Už cesta sama o sobě byla celkem hodnotná - do Míšina teréňáčku s krytou korbičkou Mitsubishi L200 se nakonec vtěsnali 4 lidi a 9 (!!!) psů. Verunčina vlčanda Natálka, tervička Wanda, Míšina borderka Bree, Irčini 4 borderáci a moji "krakeni" Ajša a Chillinka. Ajšino první setkání s ovečkami proběhlo nad očekávání dobře - ovce přežily bez zranění a Ajša měla i přes počáteční nadměrné nadšení snahu shánět ovečky dohromady a kdyby jí panička neposílala chaoticky do stran a nechala něco i na její iniciativě, tak by nám ty ovečky třeba neutekly. Chillinku jsem taky vzala na seznámení s ovečkami, chvilku je očuchávala a zajímaly jí, ale jakmile zjistila co za poklady se válí všude pod ovečkami, byl zájem o ně ten tam, a naše šiperčí prasátko se začlo s gustem ládovat ovčími bobky... Chillinka beztak sežrala na co přišla - okolo stanu a úvazného kolíku jsem vyklidila prostor, ale ona si stejně našla něco k snědku - žížalu, slimáka... prostě mňam... Ovšem pomsta slimáků na sebe nenechala dlouho čekat - v noci, když Chillinka spala, vlezli jí slimáci do přepravky a totálně jí zaslintali pravý bok. Šlo to strašně blbě dolů a úděsně to lepilo, hnus...
Další pokračování Ajšina pasení bylo ve znamení nových převratných metod. Jednou z metod jak dotlačit Ajšu do stranových povelů k obíhání stáda mělo být lehké popohnání bičem... bylo zjistěno, že to nefunguje. Ajše se v její chytré hlavičce spojilo - chlap s bičem=obrany, což je přece děsná sranda. Začala řvát jak je zvyklá (a že to umí) a když zjistila, že Bořík nikde nemá schovaný rukáv, snažila se zakousnout aspoň do toho biče. Nastoupila metoda druhá - jakási udička - dlouhý klacek s na konci uvázanou PETlahví. S nedůvěrou jsem sledovala Boříkovo počínání a dovolila jsem si zapochybovat o účinnosti této metody. Ideální představa byla taková, že psisko se po žďuchnutí PETlahví dá do pohybu směrem od ní... Ajše se po spatření lahve pohupující se na klacku rozsvítila očka a rázem se z ní stal létající choďák. Ve snaze ulovit odlétávající PETlahev byla schopna plavmo přeletět i ty ovce... Nedokážu posoudit, jestli to mělo nějaký valný efekt, protože jsem od toho šíleného záchvatu smíchu měla slzy v očích a křeče v břiše. Po vtipné předehře s lahví jsme zkusili zase doopravdy pást. Ajše od minula došlo, že od oveček jí k povelu "lehni" nedonutím násilím, dala průchod své kreativitě a vesele si ze mně dělala prdel. Velmi mě potěšila, když přihnala zpátky beránka, co se trhnul od stáda. Byla ve mně malá dušička a v duchu jsem přemýšlela, kolik stojí taková ovce, když jsem viděla jak rozběhnutá Ajša dostihla odcházejícího beránka. Naštěstí je to krasavice inteligentní, takže ho jen výchovně štípla a pak už jen zezadu kontrolovala jeho návrat ke stádečku. Prostě je to milááášek největší a košiška moje zlatá.
V táboře nás čekalo ještě jedno večerně noční zpestření v podobě bezdomovce spícího v trávě za stany - borderka Bree ho zkušeně vyštěkala a mě holky vyslaly zjistit, co to tam je. Byl naživu, takže mohl být vykázán a vlastními silami se přesunul mimo prostor tábora.
V neděli dopoledne za námi dorazila mamka - což ocenila hlavně Chillinka, protože čas, kdy jsme s Ajšou běžely táborový sranda závod, nemusela trávit vysedáváním u kolíku nebo spánkem pod autem, protože jí mamka vzala na procházku na Čertův trůn. Ajša běžela jako vždycky moc moc pěkně a tentokrát jsem jí to vyjímečně nezkazila takže zaběhla čistě a já z toho měla velikou radost. Odpoledne odjela Verunka s Míšou a my s mámou jsme se rozhodly zůstat ještě do rána. Brzo jsme odpadly stejně jako obě pejsky.
Ráno jsme sbalily stan věci a pejsky, rozloučila jsem se s Irčou a vyrazily jsme naším vozítkem směr Pec pod Sněžkou. Chillinka je totiž narozdíl od zkušené horolezkyně Ajši ještě horami nepoznamenaná a nastal čas to napravit. Naplánovaly jsme si výlet na Sněžku - z Pece Obřím dolem na Sněžku a kolem Luční boudy a Výrovky zpátky. Výstup na vrchol zvládla Chillinka bravurně, s hbitostí a rychlostí tryskomyši poskakovala po cestičce a kolemjdoucí těšila svým nakažlivým úsměvem. Vtipné byly komentáře kolemjdoucích turistů týkající se Chillinky - "Hele, malej pejsek... a kříženej s prasátkem" (Ani netušili, jak blízko jsou pravdě :o), protože co se týče Chillinčina apetitu, tipuji, že se tam nějaké prasátko do chovu zamíchalo) "Koukej, to je malej vlčák". Ajša pojala tento výlet zodpovědně a dozírala na to šílené mrně, jestli někde nedělá neplechu. Na vrcholu zhltla Chillinka dva ohryzky z jablíček a v nestřežené chvíli téměř vyprázdnila pamlskovník. Lidí bylo na cestičce dolů víc než dost a motat se tam se dvěma psisky na vodítkách se mi fakt nechtělo. Chillinka putovala do batohu a Ajšu jsem osvobodila od otravného vodítka. Překvapivě neběžela napřed jak je jejím zvykem, ale spořádaně cupitala těsně za mnou a čekala až jí prorazím cestu davem turistů. Pod frekventovanou cestou ze Sněžky jsem vysadila z batohu i Chillinku a společně jsme vyrazili k Luční boudě a těšily se na dobré papání. Nemile mě překvapila změna v jídelním lístku - jitrnička se zelím a bramborem i oblíbená tlačenka v něm chyběly. Nakonec jsme vzaly zavděk superhustou květákovou polévkou a nakládaným hermelínem a dál jsme pokračovaly přes Výrovku s Chillinkou převážně v batohu. Znuděný tatík, který se "válí" doma s vyhřezlou ploténkou, měl potřebu se přes svůj handicap taky zúčastnit, a tak se alespoň snažil monitorovat náš výlet pomocí dostupných webových kamer. Na výsledek této špionáže se můžete podívat tady: http://kamery.humlnet.cz/show_webcam.php?url=/archiv.php?kamera=lucnibouda&datum=1246876262&velikost=2048 (Ajša je poznat, černá tečka za ní je Chilli a osůbka v červené bundě vlevo od Ajši jsem já a vedle je i máma...)
Časem snad dodám i nějaké ilustrační foto k dokreslení atmosféry celé akce a nějaké to video z pasení, za které moc a moc děkuji Verunce.
Nezbývá než dodat, že agiliťácký tábor pod vedením Irči Kochové a Pavla Koška byla více než dokonale vydařená akce a já pevně doufám že "do roka a do dne" se tam zase všichni sejdeme - ne "na boží súd", ale na další skvělý agiliťácký tábor s partou úžasných lidiček a jejich šikovných pejsků.
Irčo a Pavle, ještě jednou díky za skvěle strávenou dovolenou!